2. První průzkum jihu
Toto je pokračování předchozího dílu. Napsal jsem jej v roce 2007, toužil jsem si naše stěhování do Španělska zaznamenat.
Mysl mi začala vyplavovat různé - předtím nevědomé - motivy toho proč tento krok vlastně děláme. Představoval jsem si, že svým věčně ucpaným nosem budu dýchat slaný vzduch od moře. Třeba už nebudu mít nos ucpaný dvanáct měsíců v roce tak jako jako poslední čtvrtstoletí. Vstoupí mi vzduch do těla, smíchá se s krví, krev se okysličí, zřídne, začnu mládnout. Beztak pozoruji poslední léta ráno u zrcadla, kolik šedých vousů mi přibývá. Dítě naučíme jazyk s ním ať už se pak v životě otáčí jak chce. Mne rodiče nechali od šesti let učit se anglicky a od osmi německy, tak tuto rodinnou štafetu alespoň někomu předám. V cizině nebudu nikoho znát, tím pádem nebudu porád někam lítat. Žena nebude muset zkoumat kde jsem byl. Tím, že nám oněch sto padesát lidí v našem okolí dá svátek, získáme čas na sebe. Naše manželství dostane lepší význam toho slova. Získám čas na čtení knížek. Získám čas na psaní knížek. Mezi Španěly se obléknu a budu chodit s postavou vzpřímenou, tak jak se to tam určitě dělá. Rodiče k nám budu brát, když budou chtít vypadnout z Prahy nebo si užít teplo. Etc. etc. Jen tu nějak překlepat ten rok do odjezdu. Zdálo se mi tehdy.
Dole
Chtělo to náš nápad nějakým způsobem předběžně otestovat. Naplánovali jsme proto se ženou cestu do Barcelony, kterou jsme si vyhlédli jako budoucí město zaslíbené. Kdekdo tam byl, my nebyli nikde. O Barceloně mnozí mluví jako o nejúžasnějším městě v Evropě, jiní říkají, že je ošklivá. Barcelona je kosmopolitní, investuje do nových technologií, na rozdíl od Madridu je blíž k Evropě a leží přímo u moře. Malého jsme uvolnili na pár dní z první třídy, fenku nám pohlídali rodiče. Průjezd Německem ve mně osvěžil vzpomínky na studia v Mnichově. Prostá možnost, že si u benzínové pumpy můžu oprášit němčinu mne blažila. Diesen Weisswurst mit zwei Brätseln, bitte. Pan pumpař moji němčinu ocenil tak, že mi dal ten nejscvrklejší nejseschlejší párek co se mu tam točil. Neva, nebudu truchlit kvůli párku. Přejezd do Francie se podobal vjezdu do socialistického Česka osmdesátých let. Šedé tóny, fádní úprava, urbanizace ve stylu kolektivního plánování, u vjezdů do měst pomníky neznámého architekta anonymnímu městu. Dojem stran Francie se spravil u další zastávky na pumpě. Jako Alenka v říši divů jsem zíral na pět vysokých zářících štelářů s knížkami. Na pumpě státní společnosti Total se prodávaly mezi sušenkami, džusy a plyšovými medvídky. Včetně regálu s tématickými vzdělávacími plachtami pro děti, vhodnými pro čtení během cesty autem. Šest automatů na kafe vedle sebe. Přeci jen jsem zvyklý, že u vlajkové lodi s.p. Benzina, pumpě v Argentinské v Holešovicích bývalo napsáno fixou, automat mimo provoz. Ubytování nám vycházelo vhod do levného polypokoje řetězce F1. Tři jsme se uplacírovali společně za 30 Euro, snídani za 4 Eura na osobu jsme brali jako praktickou. Zalomili jsme na noc v městečku Dole, mezi Besanconem a Beaune. Když Kristina s Nikim usnuli, rozečetl jsem knížku, která mi přišla jako vhodná ideologická výbava na cestu. Burgundsko, kraj mnichů od pana Kameníka. Co ode mne jako bývalého řeholníka můžete čekat? Netušil jsem, že hned na prvních stranách slovutný autor zmíní právě teritorium, kde jsme zrovna spočinuli. Bože, bože, svatý Bernarde. Já si tu zastavím jako nevědomé trdlo a před devíti sty lety vůkol širý les vznikla cisterciácká organizace, která změnila vývoj západního světa. První kolektivní zemědělství, první pošta, první demokratické volby představeného. Vidím na mapě, že slabých třicet kilometrů odsud je Citeaux. V jeho lesních poustevnách vzniklo nenápadné hnutí, které o osmdesát let později vyústilo do první křížové výpravy. S mojí schopností vznítit se pro velké činy jsem z toho byl v euforii. V té chvíli - ve dvě v noci - bylo víc na místě zkusit usnout. Ráno jedeme dál.
Le Puy
Vstup na španělskou půdu
Cesta z Le Puy dál na jih byla tím nejkrásnějším úsekem celé dvou tisíc kilometrové cesty. Náhradní večeře u noblesního dálničního motorestu nestála zase za nic. Mistička salátu za pět euro obsahovala pod horním listem salátu a olivou už jen nasekané brambory v majonéze. Není nad to, když si člověk jídlo dělá sám. Druhý nocleh nás čekal v Perpignanu u jižních hranic. Silně mediteránní klima, rovina, palmy, smrádek na pokoji. Ráno bez snídaně, tradá pryč z Francie. V úterý 17. října 2006, v 9.44 prvně ťápneme na španělskou půdu. Hned jak to půjde, ledva se vykroutíme z Pyrenejí, sjedeme kousek za hranicí z dálnice. Nasáčkujeme se do katalánského městečka L' Escala, kde se croissanty a káva snídají na ulici u stolků obrácených k šumícím vlnám. Nico poskakuje po šutrech nad mořem, Kristina má hrůzu, že prcek žuchne do příbojových vln. Moc by mě to nepřekvapilo a tak jsem preventivně nastražený tam skočit za ním. Moře bije svými vlnami do skal, chce si s námi povídat a předvést nám svojí vášeň a autoritu. V L' Escala je všední den. Moře mlátí, ale jinak je tiché dopoledne po sezóně. Loví se tu sardinky a pár turistů z Německa a Anglie si ke snídani čte noviny ve své rodné řeči. To je dobrý začátek.
Tento článek navazuje na předchozí díl.