Blog

Dělal jsem si večeři, chystal se na toto psaní a cítil jsem přitom tátovu potměšilou pobavenost, zda bude rodící se článek skutečně o něm. Či se tak bude jenom tvářit, ale ve skutečnosti bude o autorovi. Prostě tento článek si táta od začátku obšlápnul. Asi to víte, že se zesnulí po své smrti mohou stát nesmírně přítomnými v rodinném systému.

Nevěděl jsem, zda se mám filmu Ztraceni v Mnichově postavit čelem nebo jej nechat být. Zvolil jsem první možnost a od té chvíle mé myšlení jede na plno. Na první pohled jsem totiž moc nerozuměl, proč se režisér Petr Zelenka dotýká mrtvého tématu, Mnichova 1938. Zbystřil jsem. To je zvláštní. Film souvisí s knihou málo známého historika. Ještě zvláštnější. Knihu jsem si koupil jako pdfko, a po přečtení první stránky věděl, že je tu silné téma. Dobrodružství začínalo.

V předchozím díle jsem popsal, jak jsem chtěl vyměnit starý Ford Mondeo za novější. Zkusil jsem Áčka, kvůli jejich bezkonkurenčním nabídkám ceny. A nechytil se hned na první scénář. V tomto díle popíši pokračování toho, když si nedáte pokoj a věříte, že to co děláte, má svůj důvod. A tím důvodem je osobní zkušenost, která je nenahraditelná. A vyšší level toho, čemu pak už rozumíte. Po prvním článku jste se mi ozvali skvělí chlapi s nabídkou pomoci. Zdeněk Weber má férové bazaristy v mužském kruhu. Konstelátor Jarin Simon je přes auta fanda. A spisovatel Pavel Příbramský mi dal návod, jak si půjčit peníze s nízkým RPSN a ze Švýcar si auto sám dovézt. Lucie Lucy mi dala kontakt na geniálního servisáka v Mohelnici, který odhalí všechno. Chlapi a Lucko, díky.

S přibývajícím věkem kluk ve mně dychtí po dobrém autě. Ta touha mladého člověka, že jednou to půjde, a snad dříve, než člověku bude šedesát. Z toho důvodu jsem nikdy nedosáhnul na nové auto, vždy si kupoval druhou ruku a vždy měl štěstí. Fakt štěstí. Na bazar, na auto, žádné velké investice do servisu apod. První auto mi prodal táta, na druhé auto mi rodiče půlku přispěli, na třetí nám dvěma třetinami přispěla maminka. Teď jsem poprvé v situaci, kdy si jej celé kupuji sám. Ve 43 letech už je na čase.

Vyšel jsem před polednem se psem nazdařbůh z kraje Šumperka. Skrze lesy a meze jsem došel do malebného Bludova. Úterý po obědě, právě se tam děl venkovský pohřeb. Církevní smuteční hudba hrála z venkovských amplionů.

Řecko je krásné celé, ale naše volba padla na ostrůvek Paxos ležící na západní straně Řecka. První ostrov od Albánie je Korfu, pak je až Lefkáda, spojená s pevninou zdvihacím mostem. A Paxos je schovaný mezi nimi, hlouběji v moři.

Jsme už pět let v Šumperku, nic nám tam nechybí, ale potřebovali jsme změnu. V roce 2007 jsme odjeli na tři roky do Španělska a oba tam dospěli. Má žena je navíc, stejně jako má matka, bytostná cestovatelka.

Poté co padlo rozhodnutí odejít do zahraničí, jako kdybychom získali nový začátek života. Pouhá představa toho, že od teďka za rok chceme být jinde, nám dávala křídla. Celá optika, celý pohled na naše prostředí se nám začaly měnit. Začal jsem se těšit. Ve svých 33 letech jsem se začal na něco těšit.