3. Hledání změny v Řecku
Tímto článkem obnovuji svůj blog, který jsem do 31. července 2015 měl na stránkách Respekt.cz. Kdysi, v roce 2007, jsem jej začal malým cestopisem ze Španělska, a nyní se oklikou vracím do bodu nula. A nový blog začínám opět stěhovacími zážitky naší rodiny :-) Vítejte na mém blogu, jsem rád, že právě ve Vás nacházím čtenáře.
Potřeba změny
V posledních letech jsme si oblíbili malý ostrov na západní straně Řecka. A Kristina pojala úmysl, ať se tam přemístíme na půl roku. Bylo třeba najít bydlení za přijatelnou cenu a děti převést do domácího vzdělávání. Oboje se povedlo, protože jsme během předchozích návštěv trochu navázali vztahy s místními. Kteří jsou na ostrově navíc všichni vzájemně příbuzní. Kristina měla požadavek, aby děti z domu zvládli sami dojít do města a k moři, a aby byl z domu výhled. Poslali jsme do Řecka zálohu, blížil se den odjezdu a já měl z toho kroku sevřený zadek. Workoholikovi, navyklému na jeho pracovní disciplínu se zakymácel svět. Nadšený jsem nebyl ani z okolnosti, že musím vygenerovat sto tisíc navíc na nájem. Nakonec se i to podařilo, jakkoliv se koruny vynořily až během pobytu. A místní mi dodatečně vysvětlili, že za tenhle nájem máme dům naprosto zadarmo. Což jsem pochopil, když mi majitel restaurace říkal, že za svůj dům za půl roku vyinkasuje od britských turistů desetinásobek. Chci vám v tomto článku napsat trochu víc o našich zkušenostech s takovým krokem. Řada přátel se mne ptáte, jaké to tu je, a jak to zvládáme a já Vám odepisuji, ať počkáte, že o tom napíšu. Tak už bylo načase.
Bez kanceláře
Bylo pro mne těžké vzdát se mé prostorné kanceláře a pracovat z domova. V pronajatém domě jsem neměl vlastní místnost, ale obsadil jsem si pro sebe část terasy a notebook posadil na stolek od šicího stroje. Můj nejbližší kolega Jirka Hrubec mi reklamoval, že tohle je jeho životní sen, mít dům na ostrově, koukat na moře a k tomu dělat psychologickou práci. Tak Ti, Jirko, chci vzkázat, že nápad je to boží a proveditelné to je. Wifina se první měsíc chovala zcela nestabilně, z čehož jsem byl na nervy, ale nakonec mám pocit, že reagovala jen na mne. A až jsem se uklidnil, začala fungovat zcela pravidelně. První měsíc jsem se potřeboval vyrovnat se strachem, že to tu nezvládnu s penězi a že pojedeme zase dom. Tak na dně jsem už dlouho nebyl. Objednávky se mi úplně zastavily, účet prázdný. Rozčísla to až Kristina, když mi dala dvě terapie, související s mým strachem a mojí nedůvěrou vůči Bohu. Kdyby nic jiného tahle lekce stála za to, protože mne donutila zašít si díry v plášti, o kterých jsem sice věděl, ale neřešil je. Proběhl květen, proběhl červen. V červenci se udělala velká horka a já začal být unavený, síla chodit a nahrávat se moc nekonala. Pracovní výkonnost nic moc. Zašlo to tak daleko, že jsem se jedno ráno probudil a rozhodl se udělat si od té chvíle hladovku.
Hladovka
Zkusil jsem si loni hladovku s Mužským kruhem v rámci VisionQuestu. Čtyři dny a čtyři noci sám v lese, bez ničeho, jenom se spacákem, plachtou a vodou. A to byl nezapomenutelný zážitek. A tak jsem i nyní pil sedm dní jenom vodu, polehával, pospával. Vodu pil, ale nepřeháněl to, protože mi moc nešlo ji pít. A přitom to vím už dlouho, že strejcovatím a jsem suchý, i kvůli tomu, že piji málo vody. Opět mi pomohla Kristina. Otevřeli jsme pro mne cestu k pití vody a teď se jí napájím vydatně, při vědomí, že se pak cítím fit. Hladovka zabrala. Šestý den se dostavila potřebná alkalýza, při které se jenom usmíváte. Vymyslel jsem boží nápad, ve zbylých měsících obejít všechny podniky na ostrově a v každém ochutnat k jídlu něco jiného. Ten nápad mě rozveselil. Mám trochu problém s přijímáním, tak si je zprůchodňuji při zkoumání jídelního lístku. Ryby tu jsou drahé, maso moc nepotřebuji, ale objevil jsem kouzlo dobře udělané musaky ( recept ) nebo zapečených špaget s lilkem. Nakonec i to souvlaki se dá udělat luxusně, když natrefíte na ctižádostivého kuchaře. Jinak nerad připouštím, že je tu dále mnoho restaurací, které jako jídlo nabízejí nezajímavý shit, jako v kterékoliv zemi. Tenhle nápad možná nezní jako cesta ke zdraví, ale z druhé strany přestal jsem jíst chleba, který jsem - musím říct - vždycky miloval. Pečivo šlo pryč, sušenky, nic takového. Musel jsem to vysvětlit místní pekařce, protože se cítila odmítnutá. Kafe piji jen v sobotu dopoledne, když si jdeme do města číst. Těstoviny nebo rýži maximálně jednou týdně. A jinak si dělám na pánvi zeleninu, žampiony, ráno ovesné vločky s melounem a skořicí. A důvod je jediný: mít energii. Lidi, vždyť o to tu přece jde! Mít energii. A hlavní překážka síly je, že toho jíme více než třeba. A skrze cukry a spol. krmíme plísně a parazity. Po mně se k hladovce osmělila Kristina, z úplně jiného důvodu, totiž z touhy po čisťounkém trávicím traktu. Na rozdíl ode mne si proplachovala střeva a zeštíhlela o 4 kila, což sice nebyl záměr, ale docela pohledný vedlejší efekt.
Životní rytmus
Nedá se říci, že bych tu pracoval méně, ale je to nějak více v klidu. O prázdninách je fajn, že se nehrotí vstávání. Z druhé strany tu často pracuji do večera, protože až odpoledne a večer je teplota snesitelná. Celkem rychle jsem si zvykl na to, že mám děti kolem sebe a že se lze soustředit i s nimi. Kristina se s nimi učí i přes léto, denně chvíli a když konzultuji nebo Kristina dává terapku, tak ostatní jsou zticha. Náš dům má navíc plochou střechu se dvěma lavičkami, na kterou se můžu v případě potřeby ztratit, a při práci koukat na hory a ostrovy. Střecha mi slouží na nahrávání videí pro Horoskopy pro radost, protože pro diváky je zajímavější, když mám za sebou ubíhající horizont, namísto zdi v kanceláři. Občas nás s Kristinou napadá, jak to udělat, abychom byli stejně v klidu i po návratu. Šumperk je sice fakt klidné městečko, ale z nějakého důvodu jsme uhonění i tam. Z druhé strany jsem tu hodně v kontaktu s dětmi, není to za plné pozornosti, ale přece. Obědváme spolu, přes den zajdeme nakoupit apod.
Na co doma čas není
Velkou radost mi dělá, že zde mám čas na to, k čemu jsem se v Šumperku vůbec nebyl s to dostat. Odpočinek a skutečný volný čas. Zvykli jsme si každý den po obědě koukat na jeden díl ze seriálu Stargate Atlantis. Má 100 dílů, přišel nám vhod, protože každý díl obsahuje nějakou pointu, nějaký kus pravdy. Večer nám zpříjemňuje hraní Rummicubu, což jsou žolíky pro děti. Není nad pěstování kombinačních schopností, že ano. Doprovázejí mne tu Genové klíče Richarda Rudda, které přeložila a na jaře vydala Markéta Doubravská s přáteli. Je to epochální čtivo, asi nejlepší jaké znám, které se však nedá uspěchat, Vidím to tak nějak na příštích deset let dokola. K jejich četbě zapotřebí klidu, který si na Moravě nedovedu zařídit. Fajn je také, že mne tu Kristina o víkendu nepohání, abych udělal na domě to či ono. V tom je pronajatý dům výhrou :-) S množstvím klidu a času tady jsem se zorientoval i v četbě, která se nabízí za dostupné cenu zejména díky Kindlu. A tak si tu doplňuji vědění stran současného stavu světa. Začal jsem Bohatstvím a bídou národů od Davida S. Landese. Pokračuju Pikettyho Kapitálem ve 21. století , který je v angličtině kupodivu dobře čitelný. Stejně jako první velký román o americké současnosti, Unwinding od Geeorge Packera. V Čechách bych si na to čas neudělal. Podpořil mne olomoucký filosof Ivo Dragoun, žijící v Sussexu. Upozorněním, že je třeba číst delší texty, protože mozek je sval. A když se nepoužívá, tak zakrňuje.
Pokračování najdete zde