4. Ostrov Paxos

Paxos má pověst jednoho z  nejkrásnějších řeckých ostrovů. Nemám srovnání, ale nedivil bych se tomu. Je to vlastně vrchol podmořské hory. Před nějakými 12 až 15 tisíci lety Paxos nebyl ostrovem, ale součástí pevniny, protože hladina moře se z nějakého důvodu takhle moc zdvíhá a klesá. Paxos měří 9 kilometrů na délku, 4km na šířku. Právě Češi jsou obdivuhodní, že jej za týden zlítají a celý probádají pěškochodem. Žije tu dva a půl tisíce místních, kteří se ale na zimu přesouvají do Athén a Soluně. V zimě je tu totiž v jednom kuse sychravo, prší a fučí větry. Paxos nemá letiště, je hůře přístupný, naši lidé se tu vyskytují sporadicky, jen prostřednictvím dvou cestovek v jednom penzionu, létá se s Travel Servisem do Prevezy. Dvakrát tu kotvila tyrkysová megajachta Dominika Haška Dominator, náš někdejší gólman ji úspěšně pronajímá. Dá se sem však dobře a levně docestovat autem. Brno, Bratislava, Budapešť, Novi Sad, Bělehrad, Niš, Makedonie, Soluň, směr Ioannina a ve finále přístav Igoumenitsa, kde Vás nalodí trajekt a za hodinu převeze. Je tu množství Italů které sem vozí i s auty lodě z Ancony, je tu množství Britů, kteří se sem dostávají přes letiště v Kerkyře a dále lodí. Je tu množství lidí, vesměs po padesátce, kteří připlují na jachtách, které zaparkují v přístavu. Dlouho jsem z toho byl trochu nesvůj, mezi lidmi ze Západu se spoustou peněz jsem si tu obvykle připadal jako chudý příbuzný. Letos jsem si svůj mindrák srovnal uznáním, že frajeři jsme my, když si tu dáváme pracovní prázdniny na půl roku. 

Na Paxosu je vysázeno na čtvrt milionu olivovníků, s jejichž pěstováním ve velkém tu začali Benátčané. Místní z nich vylisují každý rok 5 tun olivového oleje. Dlouho jsem přemýšlel, proč jsou všude po ostrově rozprostřeny nízké kamenné zdi, široké často jeden metr. Jejich smyslem je pomáhat zadržet půdu, kterou by jinak odplavily deště a bylo by po olivách. Ostrov patřil dlouho Turkům, které Řekové setřásli až v roce 1824. Pak chvíli Francouzům, Rusům a naposledy Britům, kteří ostrov osvobodili za války a mají zde nastavěné fantastické vily schované v lesích, velmi dobře propachtované svými realitkami. Ostrov má v sezóně 95 obsazenost a zbývajících 5 procent jsou šílenosti typu 1000 euro za noc. Když máme štěstí, tak pro čtyřčlennou rodinu našich přátel seženeme v sezóně ubytko na 100 Eur za noc. Místní mají k pití, vaření i umývání k dispozici jen dešťovou vodu. Buď jim teče z okapů do zásobníků pod domem, anebo jí draze platí z místní dešťové meganádrže, umístěné uprostřed ostrova. Pít můžete i vodu z láhví, ale noste popř. vozte ji pořád. Potraviny jsou tu relativně dražší, stejně jako jídlo v restauracích, ale dá se to zvládnout. 8 až 12 Eur za jídlo, po kterém často dostanete i dezert nebo panáčka ouza. Ve finále jsem zjistil, že tu utrácíme mnohem méně než v Česku, kde se jídlo kupuje tak nějak paušálně. Tady člověk přemýšlí o každém jídle, které chce sníst a co je k němu zapotřebí. Místní zvláštností je to, že kostel na náměstí je otevřený a rozsvícený přes den i večer pro veřejnost a děti lítají kolem něj i skrz něj. Asi nejvíc mi tu vyhovuje čistota. Minimum odpadků, žádný binec. Na malém prostoru člověk potkává dokola stejné lidi a začne se s nimi dříve či později zdravit a trochu si povídat. 

Místní lidé jsou relativně plaší a zároveň rezistentní. Naučila mne je brát vážně Ana Chamuela, žena, která žije napůl v Bludově a napůl na řecké Lefkádě. Říkala nám:  „ Dívejte se, oni vědí, že anglicky  neumím  ani já ani oni. Ale přesto stojí o kontakt, potkat se očima, pozdravit se. Oni vědí, že jsou obyčejní, ale taky vědí, že jsme v jádru obyčejní i my. Základní čtyři pozdravy se naučíte. Kalimera, kalispera, kalinichta a jásu. A prosím se řekne parakalo a děkuji sefcharisto. A když se potřebujete domluvit, tak to s nimi vždycky zvládnete. “  No baže. Šel jsem za zubařem, do vnitrozemí ostrova, potřeboval jsem vytrhnout zub. Ano blbé, prostě to nešlo jinak. Vypadla mi výplň, já to nechal být, rozjel se zánět v kořenech, smůla, bolest jako sviňa. Zubař přišel pozdě, ordinace děsná, ani přes noc se v ni nezamykalo, ale zubařova lidskost byla maximální. Jsem se s ním skamarádil, normálně, rozuměl mi asi každou třetí větu. Skvělý člověk a zlatý ruce. Čaroděj, nejspíš Ryba. Zašel jsem za jinou zubařkou, protože mi vylítla velká výplň a Jorgos byl zrovna v Aténách. Leckdo na ní láteřil a já jsem na místě pochopil, že ona se jenom stydí a pak s pacientem nemusí navázat osobní kontakt. A mohou se míjet a nespolupracovat. Takže jsme nejdřív popovídali, já jsem Katerini vysvětlil, že je dobrá, no a paní udělala naprosto perfektní práci a já byl happy. Pečlivka, nejspíš Panna. Pokaždé 40 Euro, žádné pojišťovací kartičky. A ve finále jsem pochopil, že je i dost chytrá. A takhle je to tady se vším. Jakmile místním dáte důvěru, udělají pro vás první poslední. Máte tam nedůvěru a všechno se drolí. Moje máma, když tu byla, neoplývala zrovna důvěrou ve schopnosti personálu restaurací, ale pak to tak i vypadalo: verbálně si pravidelně nerozuměli a každou chvíli jí holky přinesli něco úplně jiného. Všimnou si však, že máte rádi jejich kulturu a mají z vás radost. 

Hodně jsme tu prožívali, když byla vláda nucena na týden zavřít bankomaty. Byli jsme svědky toho, jak hrdě to místní nesli a nadávali nic znát. Ponížili je, porazili je, porazili nás všechny, Řekové se tvářili, že se jich to netýká. Tím, že jsme zde byli v době, kdy řecká krize vrcholila, měl jsem důvod navíc celou problematiku studovat a pochopit. A že jsem za to hodně vděčný, protože kdo pochopí pointu Řecka, pochopí dluhovou past celého světa. Věřím, že se to jednoho dne podaří i naším ekonomickým komentátorům. Ale tou dobou už asi budeme žít v trochu jiném světě. Příští roky bychom rádi náš letošní výlet zopakovali, protože verze půl roku v Česku a půl roku někde jinde nám připadá být hodně podnětná.