5. Rozloučení s tátou
Došel jsem k hospodě. Hostinec Pod Kostelem. Několik smutečních hostů sedělo na zahrádce u vedlejšího stolu. Netušil jsem, že můj táta mezitím vydechl naposledy. Číšník tu zprávu slyšel v rádiu, zatímco já se pomalu dozvídal z rodinných smsek, že je s tátou konec a pokoušel se zorientovat z pocitů zmatku. Mohl jsem si připravit nekrolog pro tuhle chvíli předem, byl nemocný poslední dva roky, ale tak to nejde.
Slávka
Jde o něm napsat až teď. Jestli chcete, pojďte se mnou chvíli stopovat kdo Antonín Baudyš byl. Stejně vám ho nemůžu předat, přeložit, zprostředkovat. Nic z jeho šarmu a vtipu se nedá přenést do řádek, každé dítě vám podá jenom plus minus ustrašený obraz svých rodičů. Táta se narodil rok po skončení války. Jeho maminka Slávka pocházela z rodiny Václava Fischera, velitele armádního stavebního dozoru první republiky. Bydleli v Letohradské ulici na Letné, kde měl děda jako mladý výtvarník vysoko pod střechou ateliér. Později bydleli ve vojenském bytě v ulici Zikmunda Wintera v Dejvicích. Jako dětem nám babička ukazovala jak pohraniční opevnění, tak letiště ve Kbelích, které zůstaly připomínkou pradědečkova života. Slávka byla autoritativní černovlasá architektka, Italka po mamince. Její maminku, Marghueritu Zorzi si pradědeček Fischer přivedl jako dceru hostinského. Jako rakouský důstojník velel oddílu ruských zajatců. Stavěli zásobovací trať pro Rakušany ve Val di Fiemme v Trentinu. Rakousko o tento cíp země stejně přišlo, ve prospěch Itálie. Pradědeček Fischer byl despota, byl však neúplatný a hrdý na to, že korupce první republiky přes něj neprošla. Babička Slávka byla přesvědčenou komunistkou, kterou poněkud vyvedlo z míry, když byla po roce 1968 za své kibicování ze strany vyloučena. Kouřila Startky, denně se vrtala v novinách a v důchodu se jezdila dívat za kolegy do továrny Chemoprojektu v Říčanech, kterou coby zaměstnankyně projektovala. Zabila se, když usnula v autě první jarní den roku 2000. Na objezdu poblíž Peček vyvrátila svojí stopětkou jabloň a obrátila auto na střechu. Cestovala jako sedm a sedmdesátiletá do Rtyně v Podkrkonoší, kam jezdila trávit teplé měsíce roku. S tátou a bráchou jsme dorazili na místo. Táta pronesl s uznáním: "Bába byla frajer. Všem nám to usnadnila."
Rtyně
Tatínek mého otce, rovněž Antonín, byl původně kluk ze Rtyně v Podkrkonoší, z tzv. lanovky, hornického domku nad vesnicí. Odešel do Prahy stát se malířem a většinu života strávil jako knižní grafik a grafik časopisu Svět v obrazech. Po pohřbu Jana Opletala byl vězněn ve věznici Sachsenhausen u Berlína. Vrátil se s podlomeným zdravím a zemřel, když mi byly dva roky. Stejně jako táta zemřel ve dvou letech našeho syna Eliáše. Manželé výtvarníci Jan a Lída Brychtovi žijící v Londýně mi dědu jednou popisovali jako jemného muže, který kombinoval dohromady moudrost, překvapivou znalost života a vtip. Sám jsem jej už nepoznal. Táta zdědil po Slávce její technický a cholerický naturel. Zároveň i její přímočarost a sebevědomí. O dědovi Baudyšovi nikdy nemluvil, myslím, že jeho předčasný skon nikdy zcela nerozdýchal. Získal po něm laskavou povahu a vědomí toho, že je dobré zůstat svobodný a nikomu nesloužit.
Horská ulice
Táta vyrůstal ve svobodné rodinné atmosféře, jako dospívající přečetl vše, co za socialismu vyšlo z antické knihovny. Kralickou bibli přečetl třikrát dokola, její ohmataný výtisk měl plný drobných poznámek z mikrotužky. Z matfyzu přešel na strojní fakultu ČVUT v Horské ulici na Albertově. V 18 letech se seznámil v tanečních s mojí tehdy šestnáctiletou maminkou a zůstal s ní největší část svého života, 44 let. Po získání inženýrského titulu strávil na ČVUT příštích dvacet let kuriózně ve funkci odborného asistenta. Jakožto nestraník neměl naději na postup. Aby nás uživil, pracoval zároveň na vývoji vynálezů a zlepšovacích návrhů pro optický průmysl. Pro Meoptu Přerov, stejně jako dělal drobnosti pro Škodu Mladá Boleslav. V občance měl napsáno, že nastoupil do práce 17.11.1969. Jeho pracovní poměr trval přesně dvacet let. Aby se uchránil od nájezdů komunistických náhončích, vstoupil na doporučení tchána po pár měsících do Československé strany lidové, tehdy azyl víceméně neškodných postarších spoluobčanů. Jednou měsíčně schůze na Praze 8, kafe, pár referátů a pár vtipů, bázlivá konspirace. Jednou mi táta řekl, že největší chybu, kterou v životě udělal bylo, že měl z režimu strach. Přes sestru mé mámy, Martu, měl styky s rodinou Václava Bendy, přes astrologii se znal s Havlovými. V druhé polovině sedmdesátých let od něj bezdětní manželé získali Jonášův kalendář početí. S chartisty si vzájemně příliš nerozuměl, říkal, " nemohl bych s nimi ani plejt plevel. "
Christianitas
Pro astrologii jej získal Michal Kobal. Pozoruhodný astrolog, velký talent, pracující pro Václava Havla, s věčně špinavými zuby. Státní bezpečnost Michala vydírala kvůli jeho homosexuální orientaci, Michal se stal jedním z nejdůležitějších agentů uvnitř Charty 77. Přesto tenhle nešťastný muž poskytnul astrologii velkou službu, když její kouzlo ukázal tátovi. Táta se dostal následně k inženýru Josefu Danzerovi do Vršovic, tak řečenému Koníkovi. Danzer byl maďarský šlechtic narozený v Šoproni, celoživotní mág, od dětství fyzický handicapovaný. Patřil k předválečným přátelům Kefera, Lasenice a Kohouta. Od něj se táta naučil pravidla výkladu horoskopu, z kterých později vyplývala jeho pověst spolehlivého astrologa. Táta konvertoval počátkem sedmdesátých let ke křesťanství, měl na tom hlavní podíl dědečkův kamarád, židovský herec a malíř Žvanut, civilním jménem Stanislav Lužický z Ovenecké ulice, který u sebe doma pěstoval s přáteli čtení z Bible v duchu Českých bratrů. Později se táta seznámil s kanovníkem od sv. Víta, dr. Karlem Šeborem, u kterého se nechal pokřtít. Myslím, že tihle tři muži tátovi poskytovali určitou kompenzaci za předčasně zesnulého dědu Baudyše, kterého dostihly zdravotní následky věznění z války. Vyrovnání se s křesťanstvím tátu zaměstnalo na příštích třicet let. Vybublalo v jeho knížce My a On. Bylo pro něj vítězstvím přiznat si, že aby jeden člověk zemřel za hříchy všech lidí a před Bohem je tak z čehosi vykoupil, je naprostá kravina.
1989-1994
Politika pro něj byla původně skrýší před politikou. Ale když se stal ministrem, dostal se do svého živlu. Otevření velkého světa jej nepokrytě bavilo, jako šéf české zemské organizace lidovců se cítil být na koni. Ministrem se stal náhodou. Josef Bartončík se u nás objevil po vánočních svátcích ve dveřích našeho panelákového bytu v Bohnicích. Procedil na tátu v předsíni: „ Tondo sice nejseš žádné světlo, ale nikoho lepšího na výběr teď nemáme. “ Ten den byla lhůta na složení Čalfovy federální a Pithartovy české vlády. Bartončíkův řidič totiž nepřivezl z Přerova Tatrou 613 Bartončíkova kamaráda inženýra Hamačku, ale omylem přivezl jeho bratra. A za pár hodin se měla na Hradě odevzdat jména kandidátů. Na ministerstvo táta později přivedl svého pražského kolegu lidovce Miroslava Kalouska jako ekonomického náměstka. V letech, kdy běžela kauza s padajícími padáky jsem byl v klášterech, a tak jak vypadaly domácí rozhovory na toto téma, by mne docela zajímalo. Táta se těžko mohl uchránit před neadekvátním výronem sebevědomí a jisté ztrátě kontaktu s realitou. Tento syndrom pravděpodobně postihnul většinu lidí, kteří se z předchozí bezvýznamnosti přes noc dostali k obrovským pravomocem. Mocenský střet s Josefem Luxem táta podcenil. Nerozuměl - na rozdíl od něj - důležitosti podpory členské základny a velkých zájmových skupin. Nedoceňoval nutnost potřásání si pravice se strýci v regionech. Myslel, že vystačí se svojí samostatností a odmítáním být součástí větších spolků. Veškeré jeho problémy začaly nedlouho poté, co odmítl členství v řádu Svobodných zednářů. Může to být náhoda. Nikdy však tohoto rozhodnutí nelitoval.
Utrum
Jeho definitivní politický konec přineslo, když se ministr zemědělství Josef Lux spojil s ministrem zahraničí Josefem Zielencem a šéfem Škody Plzeň, Lubomírem Soudkem. Zieleniec toužil z neznámého důvodu ovládnout kromě zamini i obranu, Lubomír Soudek zase toužil dodávat české armádě své úžasně kvalitní zbraně domácí provenience. Přinejmenším tak znělo varování, které šéf Vojenského obranného zpravodajství Jiří Růžek adresoval tátovi předtím, než se rozeběhly jako na běžícím pásu jeho mediální kauzy. Táta byl obviněn z přestřelení dělostřelců v Doupově, z krádeže generála Bárta ve Švédském obchoďáku, a největší haló přinesla tzv. Bosenská iniciativa ministra Baudyše. Táta se domníval, že lze konflikt v Bosně ukončit s pomocí teorie o Střetu civilizací Samuela Huntingtona. Nábožensky spřátelené národy, které by jednaly spolu a zastoupily tak znepřátelená náboženské skupiny v Bosně: pravoslavné, katolíky a muslimy. Nechtěl to řešit s českými politiky a iniciativu směřoval přímo do světa. Načež z něj političtí rivalové a média udělaly pučistu a zoufalce, který překročil své kompetence a především měl všechno konzultovat nejdříve s nimi.
Letadlo do Švédska
Tátova politická kariéra definitivně skončila až ve chvíli, když jeden z jeho bodyguardů, kapitán Jan Pasker, při zvedání se z křesla do uličky letadla zavadil pouzdrem své pistole s velmi lehkou spouští o opěrku sedačky. Prostřelil trup s palivovou nádrží Tupolevu 154, tátu určitým způsobem zachránil. Sice mu způsobil jedno z nejtrapnějších ponížení, jaké komu v polistopadové politice vzniklo, z druhé strany, pád z politického světa tátu vrátil do světa obyčejných lidí a obyčejných všedních potřeb. Nemluvě o tom, že táta si tímto „odpracoval“ nešťastný příběh z předchozího dílu seriálu, který předtím natropil jako nejmenovaný rakouský aristokrat. Při kratochvilné střelbě z pušky na špačky neúmyslně sestřelil ve svém sadu zahradníka. Zahradníka nebylo vidět, neboť byl v koruně stromů, když česal třešně. Tehdy se případ před veřejností ututlal. V dalším baudyšovském životě jej však karmická zápletka dostihla. A nadělení s Paskerem, který se k nešťastnému výstřelu nepřiznal, bylo na světě.
Pane
Táta pak pracoval pár let jako předseda představenstva teplického Informex Group. Poté, co se podepsal jako ručitel svému šéfovi, Ondřeji Trübeneckerovi, domem, který naše maminka postavila z peněz získaných restitucí prvorepublikového majetku, šla do prčic lukrativní práce i rodičovic čerstvý dům v Přezleticích. Tátova hrdá povaha se těžko smiřovala s tím, že něco hodně zvojtil, když dal v sázku jejich společný majetek, bez jejího vědomí. Táta měl obdivuhodný talent na skandály a do velké míry si je tvořil kombinací důvěřivosti a tajnosnubnosti. Celý život dělal mnoho věcí, o kterých okolí nevědělo. Navzdory své sdílnosti a řečnosti byl chodící skříňkou plnou tajemství. Ke všem lidem se choval stejným zdvořilým způsobem. Jeho noblesní a přitom zcela neutrální oslovení pane adresoval premiérovi Pithartovi stejně jako partě hrobníků. Hrobníci totiž každé ráno posedávali s lahváčem u trafiky ve Vinoři, kde si táta kupoval noviny. Nedělil lidi podle politické příslušnosti. Z druhé strany cítil závazek k inteligentním aspektům občanské demokracie, ctil proizraelskou a proamerickou politiku. Neměl přitom problém v komunálních volbách zvolit sociální demokraty, pokud o nich věděl, že na rozdíl od modrých dělají více, než přistrkují pro sebe. Mé konspirační našeptávání jej z jeho atlantické orientace stihlo do určité míry vyléčit.
Býti synem
Píšu o něm tyhle řádky, jako kdybych byl nezúčastněný komentátor. Jsem však jeho syn. Ten, pro kterého je vlastní otec celoživotním tajemstvím i magnetem. Jako dítě a ještě dlouho po tom jsem tátu zbožňoval. Měl jsem ho na prvním místě, byl mým vzorem. Svoji lásku k němu jsem si dost dobře neuvědomoval, u nás doma se o lásce nikdy moc nemluvilo, jakýsi stud nám v tom bránil. Tato láska k němu ve mně zůstala, přestože jsem se vůči němu stal později hodně kritický a náročný. Nicméně udělal něco, co je to nejvíc, co může udělat otec pro syna, a za co jej budu milovat navěky: rozuměl mi a věřil mi. A tak mi poskytl neocenitelnou podporu, abych se mohl stát sám sebou. Nemluvě o tom, že mi tak umožnil, abych miloval Boha. A byl si jist, že když jsem upřímný, Bůh mne nikdy nenechá ve štychu. Když jsem doma oznámil, že vstupuji do jezuitského řádu, měl upřímnou radost. Když jsem oznámil, že z řádu vystupuji, měl ještě větší radost. Vedl jsem s ním jako dítě rozhovory při polévce vařené o půlnoci v umakartové kuchyni paneláku, když pracoval do dvou hodin na patentech a zlepšovácích. Když jsem s ním byl v létě na chalupě ve Rtyni a do noci jsme slepovali a barvili modýlky letadel. Sám s tátou. Obrovský zážitek. Učil mne vnímat fyziku všeho hmotného. Vedl mne, abych rozuměl specifickým konstrukčním vlastnostem všech věcí. A abych je proto nemohl poškodit, ale používal je v souladu s jejich funkcí. Zní to jako banální výchovný požadavek, ale on to je princip, který se dá aplikovat více méně na všechny situace, včetně principu pochopení druhých lidí.
Stellarium
Nebyl jsem dodnes zcela s to pochopit všechny taje jeho astrologického umu a musel si k astrologii vytvořit svoji vlastní cestu. Dnes, když mi sem tam klienté poví, co jim o nich řekl táta, padám v duchu do bezvědomí, protože naprosto netuším, jak to v horoskopu vyčetl. Šílené věci. Stará astrologie, dokonale aplikovaná na detaily, fakta a události. Po jeho smrti se jeho klienté se mnou museli přesvědčit o tom, že přemýšlím úplně jinam a budoucí detaily jim nemohu a nemám v úmyslu oznamovat. Učili jsme dva roky spolu, žáci na naše kurzy vzpomínají dodnes, přesto, že jsme se tam často navzájem dohadovali, kdo z nás danou věc formuluje lépe. Když jsme s mojí ženou Kristinou založili rodinu a vedlo se nám všelijak, táta několikrát vytušil, když mi teklo do bot. Zazvonil na náš letenský činžák, přišel mi pomoci s obálkou jako deus ex machina. A poznamenal, " na nic se neptej, a rychle zaplať co je třeba " Věděl, že sám v mých letech měl často na mále. A s obživou jako mladý vedl - stejně jako já - náročný duel. Určitým způsobem je přesnějším obrazem mého táty můj mladší brácha Honza, který po něm zdědil na rozdíl ode mne větší řádnost, spolehlivost i onu obtížnou průhlednost. Po tátovi jsem však zdědil jeho názorovou svobodu, která dělá z člověka neřízenou střelu.
Labora et labora
V posledních deseti letech táta pracoval jako kdyby nepotřeboval odpočinek. Klienty přijímal od rána do noci, většinou i o víkendech, pokud právě neučil. V Budějicích, Praze, Ostravě, Opavě. Tušili jsme, že s jeho životem nejde všechno, jak by mělo. Zajímala jej práce a poznávání duchovních pravd. Ne, že bych tomu nerozuměl, jsem po něm. Moje žena mne horko těžko a za cenu dost drsných situací učila, že sám pro sebe mám být důležitější než práce pro druhé lidi. A abych viděl v našem společně tráveném čase něco, co stojí vysoko nad jakoukoliv prací. Tátovo pracovní nasazení bylo možná určitou reakcí na prvních čtyřicet let života, které prožil v jistém strádání a nedostatku. Těšil se velké úctě klientů, s kolegy se nestýkal, stejně jako oni přijímali vlažně jeho. Toužil napsat knihy, do kterých by vložil své výjimečné astrologické vědění. Nakonec se podařilo pořídit videozáznamy všech jeho kurzů astrologie. V nich se toho podařilo zachytit možná i více, než kolik bylo zamýšleno a než kolik by pobraly knihy.
Atlanťan
Jeho život krystalizoval, z jeho života se stávalo stále více excelentní dílo, dokládající velikost ducha stejně jako lidskou křehkost. Jeho myšlení se totiž víc a víc stávalo svobodné a nepředpojaté. Otevíralo se všem neuvěřitelným souvislostem, které se - s růstem svobodného vědomí - začaly posledních 10-15 let ukazovat našim zrakům. Táta si přiznával, že se na tomto světě necítí být doma. Cítil se být zapomenutým příslušníkem jiné vesmírné civilizace. Pracovaly v něm plastické vzpomínky na Atlantidu a na ukládání informací do krystalů. Skrze reiki, pro které jsem sám nikdy nezahořel, byl schopen dělat na dálku naprosté divy, léčit, spravovat věci, zvlášť když měl k dispozici velké krystaly křišťálu. Byl přítelem mnoha vzácných kamenů, orientoval se v nich s naprostou jistotou.
Lososový pstruh
Jeho kuchařské umění nebylo předstírané, ale vyplývalo z přesné analýzy chuťových a čichových vjemů. Už na ministerstvu z něj rostly jeho sekretářky, když je prosil, aby mu do kávy nedávaly dvě lžičky cukru, ale pouze lžičku a půl, jak je upozorňoval před vařením. Když za námi přijel s maminkou do Španělska, věděli jsme, že to nejlepší, co můžeme udělat, je nechat jej nakoupit na trhu lososové pstruhy a datle a pak jej nechat je připravit k obrazu svému. Na másle, v troubě, s rozmarýnem. Když jsme jej v Tarragoně vzali na náš poslední novoroční oběd do selské restaurace, rozplakal se po jídle, že takhle dobrý biftek ještě nikdy nejedl. A šel poděkovat anglicky nepříliš rozumějícímu majiteli podniku.
Matrimonium
Věděli jsme, že s mámou každý uvažují jinak. Máma byla za život s ním vděčná, nepotrpěla si však příliš na projevy uznání směrem k němu. Když opustil všechny funkce, žárlil na hlubokou společenskou ozvěnu, kterou si máma vytvořila u veřejnosti svým zápasem za práva dětí. Zatímco on se dostal ve stejné době navzdory svým výjimečným schopnostem a lidským kvalitám do role mediálně trpěného blba. Tušili jsme, že za jejich občasným napětím tkví to, že si táta nerozuměl se svojí vlastní maminkou. Zatímco moje maminka neměla pro změnu velké pochopení pro vlastního otce, měkkého dobráka Jaroslava. Tátova vytěsnená maminka Slávka, mámin vytěsněný otec Jaroušek. Konstelační nedorozumění jak z praku. Zrcadlový protiprogram bránil rodičům v jejich vzájemnému ocenění a hlubším přijetí. Vedli spolu přesto milý a v mnoha ohledech podařený život. Tátovo pojetí věrnosti bylo z jedné strany absolutní a z druhé strany volné. Rozpor? Ano. Těšil se srdečnému zájmu a obdivu mnoha žen. Vzájemnému propojení mezi rodiči to dvakrát neprospívalo.
Poslední rok
S jeho druhou ženou Pavlou, se kterou se oženil nedlouho před smrtí, jej však spojovalo něco jiného, než jeho nezkrotný erotický eifer. Našel v ní ženu, která rozuměla jeho genialitě i jeho složitosti. Pavla si milenecký vztah s ním a dva roky společného života odpracovala pro kohokoliv těžko představitelným způsobem. Tátu nemoc měnila před očima, zpomaloval se, měl výpadky, usínal i při konzultacích, stále se cítil unavený. Pečovat o něj po dva roky, po dvou operacích mozku, mít jej doma bezmocného, mlčícího, nehybného a odkázaného na její pomoc, byl pravděpodobně očistec v čistokrevné podobě. Stále jsme se domnívali, že nemoc půjde zastavit nebo překonat. Až nedlouho před smrtí bylo zřejmé, že to nepůjde, že není cesty zpět. Děkuji všem Vám, kdo jste tátovi stáli nablízku v posledním roce a pomáhali mu v jeho nemoci.
Nakonec
Táta byl člověk hloubavý, blízký, pronikavě inteligentní a plný pochopení pro každého člověka. Pro nás, kdo jsme byli v jeho okolí, představoval zdroj něčeho, co je mnohem větší a dech beroucí, než abych to dovedl popsat nebo vyjádřit. Obdivovali jsem jej a vnímali jeho limity i jeho křehkost a mohutnost. Odešel v pravý čas, tento svět se pustil do změn, na které myslím už nebyl stavěný. Odpracoval toho pro své klienty víc, mnohem víc než bylo nutné, vzpomínají na něj tisíce lidí, kterým setkání s ním ovlivnilo pohled na sebe sama. Nedoceňoval jsem dlouho, že schopnost šířit povzbuzení a určité světlo svobodného temperamentu, tak jak to uměl on, že je to něco tak důležitého. Pamatuji si jej z dospívání, když mi říkal, že byla hloupost, stát se technikem. On. S tolika vynálezy, patenty, a zlepšovacími návrhy. Že se měl stát lékařem. Pamatuji si jej dva roky zpátky na pokraji pláče, když mi říkal, že mnoha lidem nedokáže pomoci a že o nic jiného nestojí tolik, než umět toto.
Doslov 2015
Díky zkušenosti se smrtí svého táty jsem poznal něco, co bych jinak těžko někomu věřil. Totiž, že naši zesnulí jsou po své smrti často v prostředí svých milých přítomní ještě mnohem více, než jak byli přítomní za života. Pouze jejich pročištěná a rozumějící? přirozenost jim dovoluje po smrti pomáhat ještě dalšími způsoby, než jak to bylo možné ve fyzickém světě. Druhý den po jeho smrti jsem jel brzo ráno vlakem ze Šumperka do Prahy. Po dvou kilometrech vidím na relativně čistém nebi útvar z mraku. Připomínalo to ono odškrtnutí fixou na znamení souhlasu, které používá firma Nike jako logo. Skoro, jako na této photoshopové montáži. Něco takového jsem neviděl nikdy předtím ani potom. Přeložil jsem si to jako signál od něj: "nebuď smutný, všechno je v pořádku, já jsem v pořádku."