8. Ztraceni v Mnichově

31. 12. 2015

Nevěděl jsem, zda se mám filmu Ztraceni v Mnichově postavit čelem nebo jej nechat být. Zvolil jsem první možnost a od té chvíle mé myšlení jede na plno. Na první pohled jsem totiž moc nerozuměl, proč se režisér Petr Zelenka dotýká mrtvého tématu, Mnichova 1938. Zbystřil jsem. To je zvláštní. Film souvisí s knihou málo známého historika. Ještě zvláštnější. Knihu jsem si koupil jako pdfko, a po přečtení první stránky věděl, že je tu silné téma. Dobrodružství začínalo.

Mnichov úplně jinak

Kniha tvrdí věci, které čtenářova hlava nebere. Protože představy o tom, že historie byla nějak, v sobě máme příliš zažité. Vojenský historik pan Tesař  na Vás však sype jednu informaci za druhou, kterou v první chvíli nevíte kam zařadit. Copak je možné, aby Mnichovská dohoda byla připravena prezidentem Edvardem Benešem? A ten aby instruoval dopředu Francouze, jak mají jednat s Hitlerem? Ve jménu toho, aby se Česko nestalo spojencem Německa? Neboť československý parlament byl tehdy z 55 procent proněmecký? Vojenská obrana Čech byla nemyslitelná kvůli své totální nedomyšlenosti? Toto všechno se Vám jako čtenáři nechce věřit. Je ale fakt, že ač jsme s Němci určitým způsobem kolaborovali, neutrpěli jsme podstatné ztráty, nezničili si zemi, na konci války jsme patřili k vítězné straně a ještě jsme Němce po válce vyhnali. Toto paradoxní vítězství našeho národa si však sami sobě prezentujeme jako naši morální prohru a speciálně Benešovu prohru. Co když Edvard Beneš obětoval svoji pověst, aby zachránil nás Čechy před zničením? Nás, kteří jsme před válkou ani po ní nepochopili, co se vlastně stalo? 

Rezignace na tvoření vlastních dějin

Dlouho bylo naší silnou disciplínou studium toho, jak nám bylo ublíženo. Habsburky, nacisty, komunisty, Rusy, v současnosti unií. Být obětí má totiž své výhody: vzbuzujete pozornost, vzbuzujete soucit. Nikdo vás z ničeho nepodezírá, z ničeho se nemusíte zodpovídat. Ale tímto způsobem jsme podle historika Tesaře zcela rezignovali na tvoření našich vlastních dějin. My Češi ve válkách neprohráváme ani nevítězíme. Naše dějiny netvoříme, tvoří nám je sousední státy a národy. Připouštím, že je to energeticky velmi úsporná koncepce. Na stranu druhou nám zajišťuje chronickou nevážnost v očích ostatních národů i v očích nás samých. Což není vůbec dobré. A co víc, tento princip netvoření vlastního příběhu se pak přenáší na každého z nás. A to co zbývá, je skrývání se za silnější postavu, ať už za prezidenta, za prostý lid, za velmoci anebo za dějinnou nutnost. 

Na jeden dobrý film čtyři béčkové

Než jsem film viděl, připravil jsem se na něj pro umocnění dojmu i přečtením rozhovoru s režisérem filmu, Petrem Zelenkou, který dal pro Nový prostor. Ach jo: inteligentní rozhovor, který shrnuje vývoj českého filmu, musíte najít až v časopisu, který prodávají bezdomovci. Rozhovor se četl jedním dechem, dal jsem ho sem, není totiž jinak k dohledání. Film Ztraceni v Mnichově na ulož.to  nenajdete,  musíte na něj mít štěstí v kině. A jak říká Zelenka, naše kina nakupují filmy z Hollywoodu v balíčcích, s jedním dobrým filmem musí koupit i čtyři sračkové. Které se ale pak také odpromítnou, když už jsme je koupili, skrze co je program kin však ucpaný a neprůchodný pro filmy naše vlastní či jiné než hollywoodské.

Nepředvídatelný film

Film Ztraceni v Mnichově má od počátku spád a nečekaný příběh. Jako divák se nestačíte divit, příběh se vyvíjí mimo jakoukoliv předvídatelnost. F ilm je promyšlený tam i zpět, plný postav a jejich reakcí na situace, které se dějí i nám. Zelenka mě natolik zaujal, že jsem se jal hledat jeho horoskop (nar. 21. srpna 1967). Jeví se být režisérem, který ctí lidskou nedokonalost a zároveň věří v její proměnu vynucenou okolnostmi a následné očištění postavy. Skvěle, tak to totiž skutečně chodí. Hranice mezi hrdinstvím a selháním je dokonale křehká a ve filmu po téhle hranici balancují všichni.

Komedie o tom, že za nic nemůžeme